Konečně disciplína, ve které opravdu vynikám! Zaradovalo se mé lidské já a hned se taky ukázal i ten pohled, jak je to tady na tom světě hezky zařízené – totiž, že všechno „jen je“ a vše se „jen děje“. A tak dává dokonale smysl, když jsem se po letech rozebírání sebe sama pustila do rozebírání ještě něčeho dalšího.
Jo, jo. Ta stejná energie, jen nalitá do jiné formy.
Dalo by se říct, že jsou to takové jiné Vánoce, tedy rozbaluju a netuším, co bude uvnitř. Vrstva papíru za druhou, třetí,.. ahaaaa, tak takhle je to vyrobený!
Občas si připomínám vlastní dětství, kdy jsem takhle rozebírala rodičům propisky, protože mě nekonečně lákalo zjistit, jak je to vevnitř udělané, že se zmáčknutím tlačítka tuha objeví a zmizí – fascinující.
Tady malý spoiler, velmi často se mi stalo, že už jsem je nebyla schopna složit zpátky, takže i teď mě tyto myšlenky občas navštěvují.
A tak s tím pro jistotu taky tak trochu počítám.
