DOMA je portál – prostor setkání vnitřního světa s vnějším.
Od nepaměti si lidská rasa tvoří svá obydlí, jako schovku před počasím – v létě chládek, v zimě pěkně teploučko..
A momenty, kdy se člověk dotýká toho nepříjemnýho pocitu, že mu příroda hází klacky pod nohy. Proč, sakra? Proč se „mi“ to děje? Tenhle svět se mi zdá skvělým hřištěm na to, tomu na chvilku uvěřit, že se věci vůbec někomu dějí.
Tak se na to pojďme podívat.
Vypůjčený termín a ještě dost silně pochybuju o tom, že vůbec vím, co to znamená..
Když se to vezme od podlahy, míní se tím, jako že fakt pořádně? Já si ale nevybavuju asi žádnou činnost, která by se skutečně brala tímto směrem. Podlahou se přece nezačíná nebo ano?
Vidět před sebe jen na jeden jediný krok.
Tak tuhle větu jsem si zapsala do deníku na silvestrovské oslavě v roce 2024. Uprostřed toho všeho veselí s kamarády na chalupě v Krušných horách, mezi kvízem, písničkami a ochutnávkou domácího nápoje, mi prostě přišlo důležitý to, co v téhle očekáváním nabité chvilce (ať si o tom myslím, co chci, ve vzduchu to prostě je a basta) přijde zapsat. To jediný, co si do příštího roku přeju je být v takové důvěře, aby mi stačilo vidět vždy na jeden jediný krok.
A ten, kdo tu na téhle planetě žije v kůži člověka moc dobře ví, že pro co se rozhodne, to je svatý zákon a tak to od té chvíle je.
Život mě začal stavět přesně do takových situací, kde jsem si toto mohla vyzkoušet, prohlédnout, zdokonalit se,.. jindy zas, jak kdyby on zkoušel mne.
No a tak jsem tu. Uprostřed svého světa, kde každý den odkládám byť i nepatrné touhy po plánech a návodech.
Ne snad proto, že plány a návody by byly špatné. Jsou situace, kde mohou být naopak velmi nápomocné a v určitých vrstvách světa mají svůj ohromný význam. Můj důvod leží v přijetí věcí tak jak jsou. Toužím po lehkosti, jemnosti a plnosti prožívání. A právě v důvěře v život toto všechno nacházím.
Konečně disciplína, ve které opravdu vynikám! Zaradovalo se mé lidské já a hned se taky ukázal i ten pohled, jak je to tady na tom světě hezky zařízené – totiž, že všechno „jen je“ a vše se „jen děje“. A tak dává dokonale smysl, když jsem se po letech rozebírání sebe sama pustila do rozebírání ještě něčeho dalšího.
Jo, jo. Ta stejná energie, jen nalitá do jiné formy.
Dalo by se říct, že jsou to takové jiné Vánoce, tedy rozbaluju a netuším, co bude uvnitř. Vrstva papíru za druhou, třetí,.. ahaaaa, tak takhle je to vyrobený!
Občas si připomínám vlastní dětství, kdy jsem takhle rozebírala rodičům propisky, protože mě nekonečně lákalo zjistit, jak je to vevnitř udělané, že se zmáčknutím tlačítka tuha objeví a zmizí – fascinující.
Tady malý spoiler, velmi často se mi stalo, že už jsem je nebyla schopna složit zpátky, takže i teď mě tyto myšlenky občas navštěvují.
A tak s tím pro jistotu taky tak trochu počítám.
Je čas jít a je čas stát.
A někdy je to čekání sakramentsky dlouhé. Veronika nerada čeká, Veronika by chtěla všechno hned, ve chvíli, kdy si vzpomene. Ale teď přišlo jaro a posunulo běh věcí. Veronika si chrochtá, protože se konečně něco děje.
Letos je to jiné. Jakoby se uvolnil prostor pro to, zajít zase o kousek dál – do neznáma. Není to žádný nový příběh s jinými hrdiny, v jiných koutech světa a zápletkami z jin dimenze. Teď je možnost stát tam, kde byla tolikrát a přitom je to jako nové místo. Dělat, co dělala před tím tolikrát a přitom jakoby to bylo poprvé..
Ale co je jinak?
Nedokážu říct, nejsou tam slova,.. ale cítím.
Navigace je teď prostá. JEDEN JEDINÝ KROK. Co bude dál? Nevím. Uvidím. Až bude čas, budu vědět.
Kam dojdu? Nevím, ale už teď se mi tam líbí.
Kdy….
.
